GunWest CZ

Po několika měsících jsem zpět, tentokrát to je jiný kafe.


Smrtící místo zvané Lebky Smrti, kam žádná živá duše ještě nevkročila a nejspíš řádnou dávku let ani nevkročí; které se zjeví jen tomu, co projde nekonečnými zelenými pláněmi, kam oko dohlédne; přeskočením té největší propasti světa, která se nedá ani obejít; projitím a hlavně neumrznutím ve skalnatých velehorách, kde zima noční můrou lidské duše je; také osvobozením Mrtvé pustiny; o které se spekuluje, že je to trest boží; a nakonec aby toho nebylo málo přeplutím nekonečně obrovských oceánů studených jak žebra v márnici; ale my jsme teprve na začátku, přesně řečeno na místě kde svět je ještě v pořádku a není ovládán tyranií, tam na vršku jednoho z kopců sedí vesnice zvaná Oximózon.


Byla doba, která se jmenovala „seber všechno, co můžeš, a utíkej, co ti nohy stačí“. Bylo to tvrdé, já vím, hlavně pro děti bylo všechno dost obtížné. A proč se vlastně ta doba jmenovala tak hrůzostrašným jménem? Smečka, co smečka…! Hordy vojáků Zlaté Legie pochodovaly od města k městu, plenily, vraždily, znásilňovaly a nakonec města vypálily do základu. Nikdo z králů se jim nedokázal postavit, a když se přeci nějaký opovážil, byl umlčen.


Ale to bylo to nejmenší, co mohlo svět potkat, bylo tu něco horšího. Mrtvá Pustina byla schopná tak krásnou zemi uvést do temnoty s pomocí svých nestvůr, neznajíc slitování. Nová dynastie pekla, kterou budovala ta ďábelská Zlatá Legie, nastane brzy a je jen otázkou času kdy. Snad se někomu podaří s tím krveprolitím skoncovat, i když to mu moc šancí nedávám. V té vesnici se také narodil člověk jménem Daniel Derivel, ale spousta lidí, ho znali, mu říkala Dandy. Vynikal svou neuvěřitelnou leností, ale nenechte se mýlit, byl líný jen na určité věci, zato u věcí kde šlo hlavně o peníze, kmital jak divý. Avšak tohle nebyla jediná vlastnost, kterou vlastnil, pokud se jednalo o holky, tak to bylo asi jediné slabé místo, co měl, vykonal by pro ně první poslední. Když už o tom mluvím, musím se také zmínit ještě o jedné naopak příjemné zprávě, Dandy byl mimořádně inteligentní, ale někdy se zdálo, že vůbec nepřemýšlí a aby toho nebylo málo, bohové ho obdařili ještě jednou zápornou vlastností a tím byl jeho strach ke tmě, samotě, smrti a bolesti, jenže když si za něčím stál, tak toho vždycky dosáhnul. Dandy by mohl tuto katastrofu ukončit jednou provždy. Proč si to myslím? Byl to jeho osud, co mu to přidal do vínku nebo možná bohy štvalo to věčné zabíjení a proto s tím hodlali něco udělat. Každopádně to bylo jediné možné řešení.


Zvláštní na tom všem je, proč ho bohové obdařili tak zápornými vlastnostmi, jestli tedy on je ten pravý, co má zachránit svět, měli ho tedy vybavit silou a odvahou, ať už to je jak chce, Dandy už od malička vyrůstal ve své rodné osadě. S dvaceti příbytky, které byly uspořádány do tvaru písmene U, deset na základně a pět v řadě po obou stranách, úrodným polem za vesnicí, hospodou, a velice malým tržištěm postaveném uprostřed vsi, které prodávalo jen ty nejdůležitější věci k přežití, a to bylo hlavně jídlo a dobytek, se vesnice stávala docela klidným místem odpočinku, nebylo to jako ta města, kde kriminalita byla na vrcholu, sice se tam nemuselo až tak těžce pracovat, poněvadž se všechny potraviny dovážely z vesnic, ale i tak to ve městě nebylo jednoduché, o poctivosti tu vůbec nemluvme, natož kam se hrabe nějaká důvěřivost lidí. Na vesnici se všichni dobře znali a pomáhali si, jak jen to šlo. Zatímco ve vsi byl klid, ve městě a na jarmarcích se na každém rohu smlouvalo o obchodech a křičelo v jednom kuse, kupte si tohle, kupte si tamto, dobrá cena ušetříte, levnější nenajdete, nejkvalitnější ocel dovezená přímo z Tyrisu, lepší nenajdete.


Tyris - velkoměsto s proslulou ohromnou arénou, povídalo se o ní, že to je to nejdrsnější, nejtěžší a nejnebezpečnější místo, co svět kdy spatřil, bojují tam jen ti nejlepší a svobodu si ještě nikdo nikdy nevybojoval. V Oximózonu, jak jsem se již zmiňoval žil také mladý chlapec, muž? To nevím, a abych pravdu řekl, ani mě to nezajímalo. Měl převeliké sny, toužil o tom, jak se stane šampiónem arény a dívky mu budou ležet u nohou, ale aby toho dosáhl, musel už konečně odejít z téhle díry, kde nic neznamenal a vydat se do světa plného nebezpečí, strachu, a adrenalinu. Proč se vlastně po tolika letech života rozhodl až teď? Protože už ho nebavilo neustále dělat dokola to samé, brzy ráno se vzbudit, obdělat pole, nakrmit dobytek, odnést čerstvě vyrobené proutěné košíky, co vyráběla jeho máma a prodat je do blízké vesnice, která se nacházela míli odsud. Večer se vrátit a hned padnout únavou do postele. Tohle už na něj bylo trochu moc.


Za tu dobu, co tvrdě dřel, jeho odvaha začala sílit, sice začala růst – a byla občas až moc veliká, avšak když se chlubil před kamarády, že dokáže věci, co oni ne, aby se předvedl před děvčaty, že on je tady králem, takže ho budeme laskat a hýčkat. Ale jakmile se něco zvrtlo, utíkal pryč jako první. Laskání a hýčkání by bylo prima, jenže k tomu by nikdy nedošlo po poslední akci u pekaře. Kluci ho vyprovokovali k další odvážné misi za deset měďáků, když to dokáže, za které si už mohl koupit tak tři čerstvě zralá jablíčka, že v noci až budou všichni spát, přeleze bránu, kde sídlí pekař, vloupe se do jeho domu oknem mířicí do ložnice, který pekař vždy nechává dokořán v noci otevřené, aby měl čerství a chladivý vzduch, protože se mu tak lépe vychrupuje. A v jeho skladu ukradne pytel plný bochníků. Byla to odvážná mise, u které si šplhne u holek, nejdřív se mu nechtělo, nicméně Susan, Dandyho oblíbenkyně, pro kterou by vykonal všechno na světě, udělala smutné oči a dodala mu tak odvahu, která - jak již víme, brzy vyprchá, když se něco semele. Dandy si povzdechl a šel na to.


Opatrně přelezl dřevěnou bránu a potichu cupital k oknu. Než však k němu došel, omylem šlápl do něčeho měkkého, mazlavého a smrdutého. Koukl se na zem a spatřil rozpláclé hovno, okamžitě si uvědomil, že to asi nebude lidské, kdo by taky dělal výkaly na trávník, od toho je přece kadibudka. Hned na to ho zamrazilo v zádech, když jen pomyslel, že by to mohlo být psí. Rozhlédl se kolem sebe a zahlédl psí boudu. Byla docela velká, a tak ho odvaha hned opustila, když zjistil, že je prázdná. Co když se tu na zahradě potuluje ohromný vlčák a dva dny nedostal nažrat? Myšlenka na to mu způsobila vyschnutí v krku a prudké rozbušení srdce. Bál se i otočit za sebe, jestli už tam na něj nečíhá s vyceněnými zuby. Odvaha ho ještě ale natolik neopustila, aby se pustil do úprku. Vzchopil se a povzbudil slovy, ty to zvládneš. Měsíc a hvězdy mu svítily na cestu. Velice obezřetně a s maximální tichostí vlezl oknem do ložnice. Plížil se k dalším dveřím, když v tom zaskřípala podlaha, ve vteřině ztuhl a ani nedýchal. Pekař přestal chrápat a poslušně se otočil na levý bok. Dandy si oddychl a setřel si pot z čela. Pomalu otevřel dveře do kuchyně - opět je zavřel. V kuchyni se už konečně nemusel plížit. Zažehl svíčku pomocí ohně v krbu, který ještě dohoříval, a hledal dveře ke skladu. Byly to ty protější k ložnici. Sešel dolů po schodech a…


Většího množství pečiva jakživ nespatřil. Jídlo bylo narovnáno do poliček, opodál stály sudy s vínem, vedle toho pytle s pšenicí a na zdi byly zavěšeny různé bylinky a koření. Stěny byly chladné. Moc dlouho se nerozhlížel a chopil se pytle, co byl pověšený za háček, a plnil ho bochníky. Poté si ho přehodil přes záda, byl těžší, než si myslel, doplahočil se po schodech do kuchyně, zavřel, sfoukl svíčku, položil ji zpátky na stůl a oknem v kuchyni chtěl vylézt ven, jenže pytel neprotáhl. Musel tedy najít jinou cestu.


Znova vlezl do kuchyně, potom potichu do ložnice, sebral klíče z nočního stolku a pevně je sevřel, aby necinkaly. Prošel kuchyní do prodejny. Potichu odemkl dveře a otevřel, ale…! Právě v tu chvíli zazvonil varovný zvonek, co byl zavěšený nad dveřmi. Byl tam proto, aby prodejce věděl, že nový zákazník navštívil prodejnu. Umístěný snad byl v každé prodejně, jen ten ťulpas Dandy na to zapomněl. V tu ránu zpanikařil a rozeběhl se k bráně, ale zakopl o práh a svalil se i s bochníky na zem. Ani ne za pár vteřin uslyšel štěkot, který se k němu čím dál tím víc přibližoval, a skřípání v podlaze, asi už se pekař vzbudil. Ihned zapomněl na chleby a pelášil si to rovnou k bráně, kamarádi jako by se vypařili a nikde nikdo. Zase utekli. Když přelézal bránu, naposledy se ohlédl za sebe a zbystřil zrak na blížící se ho plavého hovowarta. Hovowart je silný, středně velký hlídací pes ve třech barevných rázech, a to: plavý, černý a černý se znaky, váží okolo čtyřiceti pěti kilogramů s výškou šedesáti čtyř až sedmdesáti centimetrů. No prostě nebezpečné psisko.


Pes Dandyho dohonil, když už skoro přelezl plot a rafl ho přímo do zadnice. Jak to s ním dopadlo, to už si budete muset domyslet sami, každopádně měl velkou jizvu od zubů a několik týdnů si ani sednout nemohl. Pekař samozřejmě přišel na to, kdo u něho byl tuhle o půlnoci, poznal ho podle toho, že nějaký ten čas Dandy chodil bos po vesnici. To pako si je sundalo, když šláplo do toho hovna a nechtělo mu nadělat smradlavé šlápoty. Při útěku ani na ně nepomyslel, soustředil se, jak rychle zmizet bez povšimnutí. Pekař tak poznal, jestli se jedná o dospělého nebo dítě. Našel si ho a proto, že to byl ještě klučina, tak mu jen pohrozil. Vyděsil ho natolik, že od té doby sekal latinu, do žádné mise se už nikdy nepustil, a na holky zapomněl.

Jak čas letěl, Dandy rostl do veliké výše a proto až teď, kdy dosáhl svých devatenáctých narozenin, se odvážil zeptat matky, jestli může odejít. Dandymu se vždy dobře spávalo na vyhřátých kamnech, pěkně teploučko, to měl rád. Zatímco žebráci mrzli venku a za měďák by dali všechno na světě, Daniel každý večer usínal na dece, přikrytý peřinou a pod ní ho hřály rozžhavené kameny díky plamenům z ohně.


Jednou ho probudila plíživá vůně něčeho moc dobrého, která Dandyho lákala, lechtala pod nosem a šidila, poněvadž se té vůně nemohl nabažit, nebylo jí nikdy dost. Nakonec mu to nedalo, musel za každou cenu vědět, co to je. Pomalu otevřel oči, zhluboka se nadechl, aby pocítil ještě jednou tu vůni. Loupl zrak na malou kuchyňku, která stála vedle kamen, a uviděl na plotýnce hrnec s čerstvě uvařenou bramboračkou, hned se oblízl a pozdravil mamku stojící u plotny. Oči jí zářily a duhovky měnily barvu ve světle. Její úsměv hřál jako peřina. V dlouhých hnědých vlasech měla pár šedých pramínků, ale Dandy si nikdy nepomyslel, že je stará. Když se na něho podívala, připadalo mu, jako by na něm viděla jenom to dobré, nic špatného.


Seskočil z teplé vyhřáté postele, ustrojil se do domácího oblečení a posadil na židli k jídelnímu stolu, hned naproti kamnům a k oknu s výhledem na pole. Byla neděle, den odpočinku a tak si všichni ve vesnici schrupli o něco déle. Otec v druhé místnosti mezitím dokončil svou práci s přepočítáním peněz, co utratí dnes v hospodě a právě kdy uslyšel Izabelino volání, pomalu přišel ke stolu a spolu s Dandym čekali na oběd. Izabela všem nalila plný talíř a sobě dala tak půl porce, musela s tím šetřit, poněvadž jim to mělo vystačit až do večeře. Bramboračka byla výborná, jeden hlt nikdy nestačil, ta bramborová chuť se jen rozpínala na jazyku, klouzala tam úplně sama. U jídla se sice nemluví, ale Dandy musel přesto nakousnout znovu to téma o odchodu, už o tom usiloval nějaký ten pátek.


„Nikam tě nepustím, už jsme o tom mluvili asi stokrát, kdo bude živit rodinu, když tady starej ochlasta nemůže,“ ihned po dokončení věty, se otec zamračil a další lžíci s polévkou si nedal. „Hele, tohle už bylo trochu netaktní, co já si dělám ve svém životě, ti může být šuma fuk. Já za to nemůžu, že mě ti vlci našli a pokousali nohu tak brutálně, že celý život teď strávím na těch pitomejch berlích!“
Izabela byla ta nejmilejší ženská pod sluncem. Měla si vzít nějakého hodnějšího, pracovitějšího muže, který by za to stál. Ale ona toho nikdy nelitovala, milovala ho takového, jaký byl, i když někdy jí ulétly nervy. Jako teď.
„To jo, to máš pravdu, ale aspoň bys nemusel chodit každý den do té hospody s těmi svými kamarádíčky a vrátit se kdo ví v kolik,“ vyštěkla zničehonic a rychle nabírala na hlasitosti, „potom se vrátíš ožralej a řveš po celé domácnost - kde máš večeři! My se tady se synem dřeme od rána do večera a ty místo abys nám trochu pomohl, radši trávíš čas vysedáváním a chlemstáním piva v hostinci a utrácíš naše drahocenně vydělané peníze! Tak se nediv, že nemáš žádnou večeři na stole!“ Tuhle větu v sobě dusila, už hodně dlouhou dobu, každý hrnec jednou přeteče?, avšak až teď se ji opovážila říct, poněvadž věděla, že její syn ji bude hrdě bránit, kdyby otcovi ruplo v hlavě. Táta se odmlčel, avšak když přišel na větu, kterou by se ubránil, neváhal a vypustil ji ven.


„Ta hospoda je jediné, co mě tady drží při životě, kdyby té nebylo a tebe samozřejmě, určitě bych se už zabil,“ zase vytáhl tu svou proklatou větu, co omýval neustále dokola, když ho nenapadali slova, kterými by se bránil. Mámu to vždy dostalo a neměla potom slov. Nechtěla o něj přijít, i když by si zasloužil jít do pekla, proklínala sice jeho chování, ale tam někde uvnitř v hloubi duše ho pořád milovala, tak jako Dandyho, proto o ně nechtěla přijít.


Izabel s taťkou se objímali, aby zahnali tu strašlivou hádku, a Dandy právě v tu chvíli, kdy se objímali a otec na něho koukal, se svým zlým úsměvem a úšklibkem, že mu to zase vyšlo, právě teď mu to došlo. Když odejde, otce už nebude držet ani krůček od ovládnutí celé domácnosti a uskuteční sen, který by jen nějak někoho nenapadl. Dandy měl dvě možnosti, odejít do světa za slávou, nebezpečím a bohatstvím, ale tím by ztratil vše, co tak hluboce miloval, nebo zůstat ve vesnici a celý život strávit v chudobě a tvrdé práce. Avšak by měl po ruce své blízké a kamarády. Dobrodružství ve světě ho lákalo na tolik, že bylo těžké, se rozhodnout pro druhou možnost. A najednou byl rozhodnut. Prostě odejde. Musel už vypadnout.
„Bude to hračka. Zabiji pár gladiátorů, stanu se šampiónem arény, vydělám si kupu peněz v aréně, získám nějakou tu krásnou dívenku a než se naději, budu doma, z peněz, co získám, už nebudeme muset nikdy pracovat, bude to brnkačka. Á, už aby to bylo,“ pomyslel si Dandy. Byl stoprocentně odhodlaný vydat se do světa, těšil se jako malé dítě, které dostane svoji první hračku. Musel už vypadnout z téhle vsi, a to rychle, dobrodružství mu úplně zaslepilo mysl, zapomněl i na druhou možnost co se může stát, když odejde. Pustil se do přemlouvání matky, aby ho pustila, nenápadně ho i otec podporoval k odchodu.
Po takových deseti minutách konečně dostal svolení. Šel si zabalit věci do svého cestovního batůžku. Mamka ho následovala a snažila se mu to ještě vymluvit.
„Nechceš si to ještě rozmyslet, synáčku?“
„Už jsem se tak rozhodl, maminko,“ odpověděl.
„A kam půjdeš?“ strachovala se slabounkým hlasem.
„Kam mě nohy zanesou, neměj obavy.“
„Co když narazíš na nějakou divokou zvěř a nedej pán bůh na stvůru, co si pak počneš? Neumíš ani pořádně máchat mečem, natož se s někým rvát. Kdo ti bude vařit a prát, vždyť se o sebe ani neumíš postarat.“
„Matko, matko!“ vykřikl náhle Dandy. „Proto se tomu říká jít na zkušenou, abych se všechno naučil.“
„Já ti nevím, synáčku, nemyslím, že je to dobrý nápad.“
„Ale no ták, Izabel,“ zabručel otec. „Když chce jít, tak ať jde, přece mu v tom nebudeš bránit, já ti budu odteďka pomáhat, co mi síly stačí. Neboj, společně to zvládneme,“ jemně ji chytl za ruku a utišoval ji.
„Jdu zatím upéct povidlové buchty, co Daniel tak hrozně miluje,“ se slzičkou odešla ke kuchyni a pustila se do dělání těsta. Poté, co si Dandy zabalil náhradní oblečení na cestu, k němu přišel otec a v rukách držel lehkou koženou zbroj. (Navzdory oblíbenému omylu není kožená zbroj měkká a pružná jako kůže používaná na výrobu hraničářských bot či druidského šatu. Takovýto druh kůže totiž nechrání o moc lépe než obyčejné oblečení).
„Ale to –“ ani takovou dobročinnost od otce nečekal, myslel si, že mu je jedno, jestli zahyne v té kruté divočině, no jo no, zdání někdy klame.
„No tak, nechci nic slyšet, ber, dokud ještě můžeš, já už ji stejnak nikdy nepoužiju, ať ti slouží dobře a ochrání tě lépe, než mě.“
„Jak to myslíš, lépe a ber, dokud můžeš?“ vzal si zbroj, a už ji navlékal na sebe.
„Tam v té divočině to není jako tady, kdy lidé chodí spát, jak zapadne slunce a vysvitne na noční obloze měsíc s hvězdami, ba naopak, v noci se totiž probouzejí velice divoká zvířata, co se potulují lesem a hledají nějakou tu kořist, nebo mršinu, když jsem byl mladý jako ty, taky jsem toužil vydat se do světa, avšak když jsem v lese nestihl najít nějaký ukryt a nastala noc, nemohl jsem rozdělat oheň a tím pádem se ochránit před zvířaty. Samozřejmě, že mě taky divocí vlci vyčenichali a pustili se do své oběti. Sice jsem jednoho stihl zabít, než se na mě všichni vlci vrhli a nebýt mého táty, jenž se vydával každý den ráno na houby, tak právě díky nim mě našel v lese pokousaného a odnesl na zádech do vesnice, kde jsem se dal jak štak do kupy, ale už nikdy jsem se nepostavil na nohy, jedině s pomocí berlí. Proto nechci, aby se to samé stalo tobě, tudíž ti dávám tuhle zbroj a na ostřenou dýku, co jsem brousil od rána do večera.“
Dandy nemohl věřit svým uším, o otci takovou příhodu nikdy neslyšel, mamka tvrdila, že si to stou nohou udělal při pádu ze skály, avšak když mu řekl tohle, co se zdálo být pravdivé a od srdce řečeno. Dal mi zbroj a dýku, nechtěl mě ztratit, pomyslel si. Možná tam někde v hluboko v srdci ještě nevyhasla láska ke mně. Jestli mě tedy nechtěl ztratit, tak jeho zlý smích u oběda, byl jen proto, že mohl jít zase do hospody. Co když chtěl, abych odešel jen proto, poněvadž toužil potom, abych byl lepší než on a ukázal mu, že se strachu nebojím a vrátím se jako muž a proto mě tak nesmírně podporoval k odchodu, když mamka nechtěla.


Byly jeho odhady správné? Tyto myšlenky se mu v hlavě motaly, zaplétaly, proplétaly, nemohl se jich zbavit. Jenomže za dvě hodiny, když ucítil tu vůni, co vanula z kuchyně, hned se starosti rozplynuly. Povidlové buchty, to bylo jeho, neexistovalo nic lepšího než chuť této libůstky. Tohle bylo snad jediné jídlo, po kterém by se mohl utlouct. Hned na to chtěl jednu ochutnat, mamka ho v poslední chvíli zarazila. „Pozor! Jsou ještě horké miláčku, tak ještě chvilku počkej.“
Poté, co si sbalil všechny věci, přehodil přes záda batoh, dýku si dal za opasek, kožená zbroj ho jen lehce tížila a buchty si dal do šátku, který zavázal k dřevěné tyči a přehodil si ji na rameno. Mamka ho naposledy pohladila se slzami v očích po jeho krátkých hebkých hnědých vlasech, tak, jak to rád měl, a pak se vydal na cestu po hliněné vyšlapané cestě směrem z kopce do vzdáleného lesa. Naposledy se ohlédl po rodině, jak mu mávají, a slyšel mamku křičet: „Brzy se nám vrať, zlato, a buď opatrný, milujutě.“
„Věřme tomu, že se jednoho dne vrátí, ale mi už tady nebudem,“ poslední slova procitl velice tichým hlasem.“
„Co jsi říkal, zlato?“
„Ale nic, jenom to, že mu držím palce.“
Dandy si to kráčel jako pravý vandrovník, a právě až tady si uvědomil, že od teď bude na všechno sám. Nikdo mu nepomůže. Vydával se do světa, ve kterém si není radno zahrávat, byl plný stvůr, nebezpečí, bolesti, strachu, ale také slávy a plno krásných dívek. Nebude to jednoduché, ale jak už jsem říkal, když si Dandy za něčím stál, tak toho vždy dosáhnul.

Konec první kapitoly

To by bylo prozatím vše, přeji vám ať si užijete zcela upravenou verzi.